Jedna z příležitostí, jak vyrazit do hor a přitom nevytáhnout paty z Bogoty. Má to ovšem svá úskalí. Je třeba se dopředu zaregistrovat, na „start“ musíte dorazit brzo, nejlíp v šest, když přijdete později, dojdete do půlky a už vás dál nepustí (a hádejte, jak to vím), je tam strašně moc lidí, co proudí hore dúle, nesmí tam psi, což jediné je mi tady jedno.
Říkají, že po cestě můžete pozorovat ptáky a motýly, mají k tomu i apku, jenže v tom davu úplně nemáte šanci (zahlédla jsem jednoho kolibříka, motýla žádného).
Zážitek to ale přece jenom byl. Než totiž dojdete do té přírodní rezervace, musíte od autobusu projít jejím městským úsekem. Bytové domy vystavěné nad říční roklí, která vybíhá z hor. Klid sobotního rána, stromy a domy v symbióze, jako byste procházeli skalním městem až na samou hranici lesa. Pohybovat se mezi nimi je radost sama o sobě. Každý dům je jiný a ta práce s terénem a prostředím obdivuhodná.
Zatímco druhý pokus do té horské části už asi podnikat nebudu, sem jsem se vrátila hned další den a prošla si to ještě jednou. Jednou stranou rokle nahoru, druhou dolů. Počasí bylo horší, euforie menší a už se taky vrátilo kritické oko. Po dvou kilometrech totiž ta pěkná a od pramene ochraňovaná řeka mizí kdesi pod dlážděním, tak jako většina řek, co sestoupí do města. Když se později někde vynoří, ta tam je jejich jiskřivá energie, jsou z nich unavené líné stoky. A tak jak vypadají, tak taky voní. Tíživé dědictví, tíživé téma.
Abych neskončila úplně smutně, přikládám fotky z toho pěkného sobotního a nedělního dopoledne.
O osudu bogotských řek, jejich volání po ztracené úctě a vděčnosti, kterou jim kdysi prokazovali původní obyvatelé muiscas, a jestli bude vyslyšeno, v některém z dalších pokračování :).
Dobrou noc a dobré ráno.
