Už su tady zas. Přijela jsem trochu bolavá a s antibiotiky a tak je můj rozjezd (ještě) pomalejší než jindy. Těsně před odletem jsem se dozvěděla, že mé potíže nezpůsobilo číhající stáří, ale hmyz (pardon, roztoč), a to je vlastně pozitivní. Jen jsem musela trochu přeskládat své plány a zdržím se v Bogotě o něco déle.
A přišlo mi shůry takové podpůrné trio, všechno pěkně od c jako Colombia asi: caminar, cumplir, confiar. Tak se ho držím. O rychlosti, jakou to mám dělat naštěstí nebylo řečeno nic.
Většinou se snažím všechno rozchodit, což mi teď komplikuje skutečnost, že nemůžu na slunko. A ono se to nezdá, i když je přes den okolo 20, slunce je ostré, přecejen jsme v tropické zemi a na horách zároveň. Ale už jsem si našla (v kooperaci s pravidelným odpoledním deštěm, skvěle fungující městskou dopravou a nesčetnými gastrozařízeními) systém a těch svých x denních kilometrů dám a postupně navyšuju.
Když k tomu připočítám zázračnou mast, takový amazonský opodeldok (ano, přesně z těch rostlin, které vás v souvislosti s Kolumbií jako první napadnou), kterým se mažu na noc, a svoji oblíbenou cestovní fascialní rozcvičku od Vlaďky, mám se vlastně výborně.
A ještě se mnou přišel do Bogoty skoro každodenní spásný déšť. Několik měsíců tu pořádně nepršelo a osmimilionová Bogota řeší nedostatek pitné vody. Zavedli tu přídělový systém: na střídačku jsou každý osmý den městské části 24 hodin bez vody. Přehrady totiž vysychají, protože v horách není voda, která je dříve tak štědře sytila.
Ale o vodě (a karmě) zase příště.
Tak pa.
