Po rozpačitém začátku nabraly události rychlý spád a moje reporty pořádný skluz. Pro mé věrné, kdo na mě nezapomněli: ať jsem kde jsem, ještě zdaleka nekončím.
Tohle je Iza. Městečko, kde v tyto dny chcípl pes, což bylo přesně to, co jsem po třech týdnech strávených v Bogotě potřebovala. Proskočit se po horách a nikoho tam nepotkat, ochutnat dezerty, kterými je Iza proslulá. To jsem tedy dopředu netušila, ale teď bych řekla, že má nejvíc cukráren na počet obyvatel na světě, a opravdu nevím, kdo to všechno každý den sní. Tomu se ovšem v Kolumbii nepřestávám divit nikde, ať už se jedná o cokoliv k snědku.
Pak ještě navštívit jedno superdůležité místo (odvážila jsem se až poslední den, ale o tom později ve speciálním dílu) a zase zpátky přebalit kufřík a popasovat se s nádchou, nebo možná alergií, než zmizím v pacifické džungli.
(Ne, že by to šlo úplně hladce, a kdyby nebylo mých bogotských strážných andělů, asi bych se jen tak nevrátila. V celé širé Kolumbii si zemědělci usmysleli stávkovat právě na trase Sogamoso – Bogotá a zablokovat na dobu neurčitou “moji“ cestu zpátky.)
