V životě bývám spíš ta, na kterou se čeká, která zdržuje a co jí všechno hrozně dlouho trvá. A to je i jeden z důvodů, proč mě těší cestovat sama, proč právě po Kolumbii a taky proč tento poslední pacifický pozdrav píšu až nebo právě teď.
Po deštivém lodním výletě do národního parku Utría a pár menších eskapádách (třeba na „hřbitovní“ pláž La Olímpica), nejlepší pedikúře, rozloučení s laskavou paní Angelou a mangovém džusu vyrážím lodní hromadnou dopravou ze správního městečka na jih, kde leží osada Los Termales a ještě kousek dál, kde začíná ještě úplně jiné dobrodružství.
Do jedné ze dvou chatek Salvaje Trip na břehu mangrovové řeky, co si je vlastníma rukama postavili mí noví domácí, přišedší před pár lety odněkud z vnitrozemí.
O Nuquí se říká, že je to ráj, kde by žádný turista nechtěl a neuměl žít (i když občas se to přihodí). Svět mezi řekami, plážemi a džunglí, kde životu dává řád příliv a odliv, je lákavý, ale turisté jsou jako zvířátka, o která je třeba se postarat, i když se tváří drsně a samostatně. Snaha jako turista nevypadat je tu dost zbytečná, není tu dav, s kterým byste splynuli a všichni se tu znají.
Když jdete po pláži za svými dobrodružstvíčky, s každým se pozdravíte, občas se dáte do řeči. Nikdo vám nic nenutí a zároveň tušíte, že jste v bezpečí. Sem tam vás někdo pozve na pivo nebo na kokos i když je vám pade.
Taky tu o sebe nemusíte moc pečovat, protože to vlastně ani nejde. Oceán, slunce a déšť to dělají za vás a je to dost osvěžující.
Když hodně prší, tak nejde proud, neteče voda a není signál. A prší v tuhle dobu skoro furt. Internet a mytí vlasů za odměnu. Stejně si do pěti minut udělají, co chtějí (ty moje teda jo).
Hlavně, že je tu co jíst a to je vždycky, a když je těch ryb pro vnitrozemského člověka už trochu moc, je s kým se rozdělit 🐶.
Od června do září tu bývá „narváno“. Velryby připlouvají od jižního pólu do zdejších teplých tropických vod, aby se pářily a porodily mláďata, a lidé se na ně jezdí dívat. V říjnu už ale velrybí sezóna pomalu končí a tak je tu klid a někdy je můžete pozorovat jen tak z pláže, když už je nikdo moc nenahání.
Superlativy a dojímání mi česky moc nejdou, ve španělštině je to mnohem jednodušší, tam otevřete srdce, ani nevíte jak a nikdy to není moc, ale k loučení to asi nějak patří:
Oceáne, užila jsem si Tě do morku kostí a dozvěděla jsem se o tobě i to, co jsem nechtěla. Nachodila přes 100 km, většinou bosky, spěchala domů před přílivem, věčně vděčně mokrá. Pocítila tvoji sílu i jemnost, tvůj klid, tvé temně modré objetí. Potkala krásné lidi (aj psy), co s Tebou žijí v symbióze a kteří, ač silní a srdeční, nosí v sobě, stejně jako Ty, zvláštní smutek a bezbrannost.
Tak ještě posledních pár chvil…
