V životě bývám spíš ta, na kterou se čeká, která zdržuje a co jí všechno hrozně dlouho trvá. A to je i jeden z důvodů, proč mě těší cestovat sama, proč právě po Kolumbii a taky proč tento poslední pacifický pozdrav píšu až nebo právě teď. Po deštivém lodním výletě do národního parku Utría a […]
Už se mi to krátí… ta doba „hájení“, co si snažím dopřát po návratu, kdy sama ještě úplně nevím, jestli už jsem tady nebo pořád tam. A tak i když živé vyprávění tentokrát bude, mám tu i pár dalších krásných pozdravů: Nuquí, Chocó
Po rozpačitém začátku nabraly události rychlý spád a moje reporty pořádný skluz. Pro mé věrné, kdo na mě nezapomněli: ať jsem kde jsem, ještě zdaleka nekončím. Tohle je Iza. Městečko, kde v tyto dny chcípl pes, což bylo přesně to, co jsem po třech týdnech strávených v Bogotě potřebovala. Proskočit se po horách a nikoho
Jedna z příležitostí, jak vyrazit do hor a přitom nevytáhnout paty z Bogoty. Má to ovšem svá úskalí. Je třeba se dopředu zaregistrovat, na „start“ musíte dorazit brzo, nejlíp v šest, když přijdete později, dojdete do půlky a už vás dál nepustí (a hádejte, jak to vím), je tam strašně moc lidí, co proudí hore
30 minut od hlučné Bogoty klid a mír kam oko dohlédne. Pár kilometrů k vodopádkům Cascadas de la Abuela, schovaným v nenápadné rokli uprostřed horského párama. Taková krabička poslední (nebo první) záchrany pro tělo i duši, když nikam moc nemůžete. Maximální výška 3457 m.n.m
Už su tady zas. Přijela jsem trochu bolavá a s antibiotiky a tak je můj rozjezd (ještě) pomalejší než jindy. Těsně před odletem jsem se dozvěděla, že mé potíže nezpůsobilo číhající stáří, ale hmyz (pardon, roztoč), a to je vlastně pozitivní. Jen jsem musela trochu přeskládat své plány a zdržím se v Bogotě o něco
