Už se mi to krátí… ta doba „hájení“, co si snažím dopřát po návratu, kdy sama ještě úplně nevím, jestli už jsem tady nebo pořád tam.
A tak i když živé vyprávění tentokrát bude, mám tu i pár dalších krásných pozdravů:
Nuquí, Chocó, první dny a první bosé kilometry ze správního města do Tribugy…
Do Nuquí se dostanete letadlem nebo lodí. Místní doprava do dalších osad v oblasti podél zálivu se odehrává už jen po moři. Nejsou tu auta, jen sem tam motorka, traktor nebo bagr.
Ta nepřístupnost a svého druhu izolovanost severního kolumbijského pacifického pobřeží je unikátní. Žádná silnice podél oceánu, jak je zvykem v ostatních částech kontinentu, žádná cesta z vnitrozemí, žádný přístav. Jen džungle, řeky a pláže a příroda z nejrozmanitějších na světě.
Kdysi sem jezdila kolumbijská honorace, když nebylo možné cestovat do zahraničí. Tak jako u nás za komunistů, tady to v podobné době bylo za občanské války. Bylo to letovisko s pěknými hotely, které byly během času nahrazeny skromnějšími příbytky. Dnes je tu (eko)hoteliérství zase na vzestupu, jak sílí zájem zahraničních turistů.
Už když mě doña Ángela, má vypůjčená babička a paní domácí na několik prvních dní, vyzvedávala na letišti, věděla jsem, že to tady bude prostě jiné…
Vaši domácí jsou vám zároveň průvodci, ochránci a společníky, a musí to tak být. Jste tu na pár dní a nevíte nic, (i když jste si o tom hodně četli). Dozvíte se jejich příběhy a taky jim hodně řeknete o sobě. Líp se vám usíná, když víte, že jsou poblíž a když vám ráno u dveří zakňourá pes nebo se na vás přijde podívat jejich kočka a už netrpělivě čekáte na ranní kávu… no, zvyknete si rychle.
Řeknou vám o všem, co tady můžete dělat a vidět a dopředu znají vaše potřeby, domluví všechno, co je třeba.
Není to takové to ubytko s kódem u dveří a instrukcemi ve WhatsAppu… K dispozici máte nekonečný prostor a lidská srdce jsou ten kód.
